ČCV // Vernisáž výstavy: Karolína Netolická „Glimpse into the Dark“

Karolína Netolická se narodila roku 1993 v Praze, kde žije a pracuje. Po studiu na gymnáziu studovala nejprve Vyšší odbornou školu uměleckoprůmyslovou na Žižkově v Praze a následně Akademii výtvarných umění v Ateliéru kresby Jiřího Petrboka. Studium AVU minulý rok dokončila svou diplomovou prací s názvem Srůstání. Roku 2019 obdržela cenu ateliéru. V minulém roce 2022 získala 1. místo v 15. ročníku Ceny kritiky za mladou malbu. V tomtéž roce obdržela další cenu ateliéru. V posledních dvou letech měla několik větších samostatných výstav. Například v Městském divadle Kolín, v Galerii Artefin v Měšicích, v Bold gallery v Praze nebo v kroměřížské galerii Pekelné sáně.
Ve svých kresbách suchým pastelem se Karolína Netolická zaměřuje na problematiku vztahu člověka a přírody, kterou nejčastěji reflektuje skrze lidské či zvířecí tělo. Narativní složku, jež dominuje v jejích obrazech, zahaluje do scénické atmosféry tmy. Tma je jeden z hlavních stavebních elementů kompozic Netolické. Pojímá ji nejen jako pozadí, na kterém se může vyjevit určitý problém, ale také jako možnost zrodu světla, skrze které se daná problematika může ukázat až následně. Problémy vznikající mezi člověkem a přírodou nastiňuje v momentě určité monologizace dialogu, kdy jedna strana nepojímá stranu druhou jako své „TY“, ale staví se k ní pouze jako k objektovému „ONO“.
Vzájemné odcizení lidského a mimolidského zobrazuje symbolicky pomocí produktů současné nadprodukční doby. Gradaci tohoto stavu umocňuje Netolická vyobrazením červeno-bílých bariérových pásek, jejichž základní funkcí je rozdělování, vytváření dvou protikladných stran, jež však mají společnou hranici. Onu hranici vnímá jako jedinou shodu v jejich střetu či jinakosti. Lidské bytosti ukazuje jako permanentně tápající slepce, nomádsky se stěhující z místa na místo, věčně hledající, avšak nikdy nenacházející. Stávají se cizinci, kteří zažívají existenciální pocity osamění ve svém vlastním prostředí. Člověk v jejích obrazech není pouze odcizen přírodě, ale i člověku, tudíž i sobě samému. I když v mnohých případech zobrazuje Netolická člověka zdánlivě jako součást nějaké skupiny, je však stále přesto osamocen a ze skupiny vydělen. Každý člen skupiny se tak stává oddělenou, uzavřenou složkou, ponořenou do své vlastní individuality, hledící slepým pohledem s absencí očí ve tváři, jež má charakter bílé uniformní masky zasazené do současného tekutého světa, který je podle jejího názoru silně plastické povahy.
Tento svět přirovnává Netolická k nafukovacímu skákacímu hradu, jenž slouží k naprogramované, ticho, tajemství a kontemplaci postrádající institucionalizované zábavě. V tomto světě v podstatě hranice neexistují, vše může měnit svůj tvar, informace lze jakkoli nafukovat či vyfukovat, není možno zaujmout stanovisko z nějakého distančního pevného bodu. Bez onoho zpětného pohledu bytosti tohoto světa nejsou schopny zachytit rizika kolem sebe. Hrozí jim nebezpečí, že s riziky, jež se pro ně kvůli jejich neschopnosti dereflexe stávají neviditelná, srostou. Moment tohoto srůstání hraje další velmi významnou roli v její současné tvorbě. Na problematiku se snaží nahlížet prizmatem socio-ekologickým, s přihlédnutím k jejímu vlastnímu vnímání a prožívání. Na svých plátnech zohledňuji fakt, že mezi rizikem, krizí a katastrofou je velmi tenká hranice, která může být velice snadno, mnohokrát i nevědomky, překročena. Netolická se snaží postihnout onen moment, kdy se neviditelná rizika proměňují v krizi, jež má potenciál vyústit následně v jakousi mezní situaci či katastrofu.
Jako exemplum dotýkající se této problematiky lze uvést její obraz „Laokoon a jeho synové“. Laokoona vyobrazuje bez úst, neboť se snažil informovat společnost pozitivity o možném nebezpečí, tudíž o jakémsi negativním stavu, který by mohl nastat. Za tento úmysl mu tedy byla odňata řeč jako nástroj možného svědčení. Poté je Laokoon napaden hady, jež mají na svých tělech chemické vzorce toxických látek. Vůči riziku těchto chemických radioaktivních hadů je postava Laokoona slepá, neboť vzorce na jejich kůži jsou pro ni abstraktním jazykem scientismu. Nebezpečí bylo zašifrováno, není jej možno zachytit smysly, jeho dopady lze pocítit až zpětně, v momentě, kdy už je pozdě. Postava Laokoona tak srůstá s neviditelným rizikem v jednotu a ze stavu výjimečného se stává stav trvalý.

Další informace:
– na WEBu: České centrum